30/08/2026
Proč budou naši vysokoškoláci rozebírat motor?
Jednou z novinek příštího školního roku bude možnost, aby si naši studenti v rámci volitelné praktické výuky vlastníma rukama rozebrali a znovu sestavili motor EA211 1.5 TSI EVO.
Někdo může namítnout: „Co je to za nesmysl? Vysoká škola přece nevychovává automechaniky.“
Jenže právě tady se podle mě technické vzdělávání za posledních dvacet let výrazně změnilo.
Dříve k nám přicházela řada studentů z průmyslovek nebo nadšenců, kteří doma opravovali motorky, auta a nejrůznější stroje. Měli za sebou stovky hodin praktického kontaktu s technikou ještě před nástupem na univerzitu.
Dnes je situace jiná. Mnoho velmi schopných studentů přichází bez této zkušenosti. Princip spalovacího motoru znají, viděli animace, CAD modely a možná kompletní rozborku na YouTube. To ale není totéž.
Vzít do ruky momentový klíč, dodržet předepsaný postup montáže, pochopit proč se šrouby utahují v určitém pořadí, poznat skutečnou velikost součástí, vůle, hmotnost klikového hřídele nebo složitost hlavy válců – to je úplně jiný druh poznání.
A nejde nám primárně o to naučit studenty opravovat motor.
Jde o to, aby až budou později počítat jeho namáhání, tvořit MKP model, simulovat spalování, proudění, vibrace nebo navrhovat jeho digitální dvojče, měli v hlavě skutečný fyzický stroj, ne pouze obrázek na monitoru.
Praktická zkušenost totiž vytváří technickou intuici. Člověk se při každém šroubu musí zastavit a přemýšlet: Proč je to konstrukčně právě takhle? Jak se to vyrábí? Jak se to montuje? Co se stane, když změním materiál, geometrii nebo zatížení?
A právě v době AI považuji tuto zkušenost za ještě důležitější.
AI vám během několika sekund spočítá, vysvětlí nebo navrhne téměř cokoli. Ale správnou otázku jí musí položit člověk, který rozumí tomu, jak skutečný stroj funguje.
Možná tedy vysokoškolák opravdu nemusí být automechanik.
Ale dobrý automobilní inženýr by měl alespoň jednou poznat motor i jinak než přes displej.