Historie
Dochované písemné záznamy o těžbě jílů v Brníku pocházejí již z roku 1837. V nich se hovoří o dodávkách „kaolínu“ z Brníka do hrnčířských dílen v Kostelci nad Černými lesy. Tyto dílny využívaly ložiska keramických jílovců a červené hrnčířské hlíny u Brníka. U Brníka se červené hlíny vyskytují severně od obce, v Brnickém lese pod názvem „Červená hlína“. Zde se zachovala řada mělkých jam po
její těžbě. Největší bývalé jíloviště je zatopeno malým rybníkem. Bílé kaolonitické jíly byly dobývány při okraji obce, a to při jižním okraji Brnického lesa. V místní kronice se uvádí, že Brník měl z těžby a prodeje jílů do kosteleckých hrnčíren slušné příjmy, o které však přišel podstatnou měrou poté, co majitel kosteleckého panství, kníže z Lichtenštejnu, zahájil roku 1925 těžbu jílů ve větším měřítku. Historie místního dobývání jílů může pravděpodobně sahat mnohem déle do minulosti, čemuž napovídá samotný původ názvů Brník či dříve Brníky, které jsou odvozeny od názvu Brnisste, uváděného rovněž jako název obce v polovině 16. století. Výraz brniště má staroslovanský základ „brn“ což byl výraz pro bláto, bahniště; brniště by pak významem odpovídalo současnému pojmu „hliniště“. Lichtenštejnská správa nechala jíly dobývat na svých pozemcích nejprve povrchovými hliništi a mělkými šachticemi, a to na jižním okraji Brnického lesa, severně a západně od bývalé hájovny. V důsledku této konkurence obci již v roce 1927 poklesly tržby za jíly na méně než třetinu oproti předchozímu roku. Dobývána byla tzv. vrchní jílová a jílovcová poloha. Na počátku 30. let Lichtenštejnská správa prováděla v Brnickém lese intenzivní průzkum na jíly kopáním mělkých šachtic, kterými byly zastiženy kvalitní jílovce tzv. spodní jílovcové polohy. Na základě pozitivních výsledků zahájila společnost Lichtenštejnské uhelné a hlinné doly v roku 1934 ražbu úpadní štoly v sousedství bývalé hájovny. K tomu pozvala zkušené havíře ze svých lupkových dolů v Mladějově a Nové Vsi, nalézajících se u Velkých Opatovic na západní Moravě. Dobývány byly pevné, šedé, žáruvzdorné jílovce společně s tvrdými, neplastickými, světlými jílovci z tzv. Ty musely být na povrchu ručně dočišťovány osekáváním hnědých železitých povlaků na jejich puklinách. Lichtenštejnové je poté dodávali do šamotových závodů v Mladějově, které spoluvlastnili. Velmi kvalitní jílovec byl určen i k vývozu. Důl Lichtenštejnům patřil do roku 1945, kdy závod převzala národní správa. Po znárodnění majetků Lichtenštejnů na základě Benešových dekretů však socialistický stát související smluvní závazky návratu pozemků původním vlastníkům neuznal. Tento právní postoj státu se kupodivu nezměnil ani po sametové revoluci. V červnu 1946 důlní závod Brník převzaly Středočeské závody na těžbu kaolínu, jílů a lupků a na konci téhož roku pak České závody na těžbu kaolínu, jílů a lupků. Od 1.1.1948 přešel závod pod Moravské kaolinové a hlinné závody Mladějov, na Moravě a v polovině roku 1949 pod Západočeské kaolinové, šamotové a slovenské magnezitové závody, n. p., Praha. Od 1. 1. 1950 se stal závod součástí Severočeských pískoven, n. p., Provodín.. Ve zprávě o stavu dolu z roku 1953 se však uvádělo, že „důl nemá prakticky větších zásob a že je třeba nalézt v nejbližší době náhradu za světlý, tvrdý jílovec „zn. W“, který slouží jako ostřivo pro výrobu zásaditých šamotů“. Následoval proto souvislý geologický průzkum většího rozsahu, který v roce 1957 vyústil v prvý výměr zásob, schválených státní Komisí pro klasifikaci zásob a umožnil pokračování hlubinné těžby severovýchodním směrem. Počátky hlubinné těžby byly soustředěny těsně za obcí, vpravo od silnice vedoucí na Dobré Pole a na severní straně ulice směrem na Kouřim. V průběhu následných desetiletí začalo docházet k postupnému zavalování opuštěných důlních děl, což se dodnes na povrhu projevuje znatelnými poklesy. Dobývání komplikovaly důlní vody i četné závaly, které vedly dokonce i ke 2 smrtelným úrazům. Hlubinné dobývání v 60. letech pokračovalo více k východu, v prostoru jižně od cesty vedoucí na bývalou skládku a v 70. letech pod jižním úbočím Brnického návrší. V 60. letech minulého století přešel důl pod Moravské šamotové a lupkové závody („MŠLZ“), Velké Opatovice. Na základě záměru rozšíření těžby proběhl v letech 1960 až 1963 rozsáhlý průzkum, který byl zakončen nárůstem zásob ložiska. Intenzivní průzkum byl veden především severovýchodně a východně od obce. Dne 24.8.1966 byl rozhodnutím g. ř. Československých keramických závodů v Praze stanoven dobývací prostor „Brník pro žárovzdorné a pórovinové jílovce“, s dostatečným množstvím zásob pro záměr budoucí otvírky povrchového dolu východně od obce. Otvírka jámového lomu a výstavba úpravárenského závodu jihovýchodně od obce byly zahájeny po roce 1968. Povrchová těžba a úprava jílů pak započala v roce 1975, ještě pod národním podnikem MŠLZ. Lom byl otevřen zářezem ZSZ-VJV směru v místech, kde jílová poloha byla 5-8 m hluboko. Výsypka ze skrývaných nadložních hornin byla situována jihovýchodně, při silnici Oleška – Králka. Dnes je z ní plochý zalesněný kopec, vyčnívající nad okolní terén. Původní představa byla, že většina těžebních prací bude prováděna kolesovým rypadlem, podobně jako v hnědouhelných dolech. To se ale vzhledem proměnlivosti kvality jílů neosvědčilo a rypadlo bylo poměrně brzy po otvírce lomu zlikvidováno jeho odstřelením a rozřezáním. Další těžba je proto prováděna pomocí pásových rypadel a kolových nakladačů. Postupující těžbou se lomová stěna se posouvala směrem k severu, k silnici Brník-Králka, mocnost skrývaného nadloží narůstala a zahloubení lomu dosahuje až ke 20 metrům. V návaznosti na náběh povrchové těžby bylo utlumováno hlubinné dobývání. Prostory ústí bývalých štol a starého závodu byly počátkem 90. let zcela rekultivovány a nyní jsou zastavěny rodinnými domky a hospodářským dvorem soukromého zemědělce. V roce 1982 byl závod Brník začleněn do někdejšího státního podniku Severočeské keramické závody Most. Jeho cílem byla těžba a úprava celé řady jílů z oblasti Středočeské křídové tabule. K závodu Brník proto byla přidružena i provozovna Nehvizdy (dříve známá spíše jako Vyšehořovice. Po roce 1990 došlo k privatizaci státního podniku a závod převzala společnost KERAMOST, a.s., se sídlem v Mostě. Společnost KERACLAY, a.s., se sídlem v Brníku, která těží a zpracovává jíly v současné době, vznikla jako nástupnická společnost odštěpením od KERAMOST, a.s. k 31.12.2012. Nejvýznamnější těženou surovinou v současnosti jsou tzv. „pórovinové“ žáruvzdorné kaolinitické jíly až jílovce (jejich hlavní užitkovou složkou je jílový minerál „kaolinit“). Tyto jíly a jílovce se používají na žáruvzdorné výrobky (šamot), obklady a dlažby, užitou a sanitární keramiku a jako těsnící („studnařské“) jíly. Jíly se dodávají většinou mikromleté, což zvyšuje kvalitu prodávaného produktu.
