17/08/2024
Toto je příběh prvního digitálního tranzistorového počítače v Norsku, který vyvinul Norský institut obranného výzkumu (vedený Finnem Liedem od roku 1956 do roku 1983). Toto je volný překlad z publikace nalezené zde:
https://ffi-publikasjoner.archive.knowledgearc.net/bitstream/handle/20.500.12242/2569/FFIs-historie-nr3.pdf
Za tento projekt bylo zodpovědné oddělení Asdic(1), později známé jako Oddělení pro podvodní obranu v Hortenu. Byla zde skupina vědců s rozsáhlými znalostmi v oblasti šíření zvuku pod vodou. Vedoucím byl Henrik Nødtvedt. Krátce po návratu ze studijního programu v británii byl Yngvar Gundro Lundh(2) pověřen vývojem digitálního (dřív se tomu říkalo číslicového) kalkulátoru který by mohl provádět výpočty v reálném čase. Tak se stal vedoucím projektu pro vývoj stroje pro zpracování signálů nazvaným „Lydia“. Součást požadavků bylo že stroj je nutné vyvinout a uvést do provozu co nejrychleji. Ve skutečnosti ale byl spěch a tlak na rychlé dokončení součástí pracovního stylu FFI (Forsvarets forskningsinstitutt, coz je norský institut obraného výzkumu). Zapálení vedoucí pracovníci na FFI čerpali z mnohých zkušeností získaných v důležitých výzkumných centrech po celé Anglii během druhé světové války. Na jejich základě byla veškerá práce v FFI organizována ve formě „projektů“ nebo „úkolů“. Měli stanovený cíl, stejně jako rozpočet peněz, času a – což je důležité – lidí. Rozhodnutí o zahájení projektu bylo výsledkem rozsáhlých jednání, optimismu (plynoucího hlavně ze solidního technologického backgroundu a dostatkem zkušeností), osobních ambicí a inspirativních diskusí. Lydia měla být instalována „někde na severu Norska“ v předem určeném čase. Lundh přivedl talentované kolegy, kteří s ním vytvořili jádro toho, co se stalo známým jako Siffergruppen (norská obdoba českého cifršpióni) z FFI. Lars Monrad Krohn, Per Bjørge, Per Bugge Asperheim, Olav Landsverk, Asbjørn Horn, Per Klevan a Svein Strøm byli prvními členy skupiny od jara roku 1960.
Vytvoření počítače založeného jen na tranzistorech bylo něco úplně nového. Pouze několik skupin to předtím dokázalo, především pak američané z MIT, kde skupina vedená Kennethem Olsenem (a to že jméno zní norsky je náhoda, byl totiž rodilým američanem) v Lincoln Lab postavila stroje TX0 a TX2. To bylo předtím, než Olsen založil svou společnost „Digital Equipment Corporation“ (DEC). V říjnu 1959 uvedl první „programovaný datový procesor“ – PDP1 – který byl prvním „mini strojem“. Byl tranzistorový a znamenal začátek nové, velké éry v počítačové technologii. Bylo již od začátku jasné, že Lydia bude založena na tranzistorech a tištěných spojích (PCB). Obojí bylo v té době v Norsku novinkou. Lars Monrad Krohn dostal na starost samotné obvody. Larsova neuvěřitelná pracovní síla a zdánlivě nevyčerpatelná energie byly jedním z rozhodujících faktorů, které položily základ úspěchu. Brzy se totiž ukázalo, že se Lydia bude sestávat z několika stovek karet a až několika tisíc tranzistorů. Lars neponechal nic náhodě ve svém snaze zajistit stroji spolehlivou provozní spolehlivost (která nebyla vůbec tehdy samozřejmá). Zejména se snažil používat tzv. „worst case design“ (tedy udělat věc "blbuvzdornou"). To znamenalo, že jednotlivé obvody mohly být spojeny jednoduše ve všech použitelných konfiguracích bez selhání a to i když tehdejší tranzistory byly dost nepřesné a tak dva nebyly stejné, to bylo důsledkem převážně manuálního výrobního procesu. Stejně tak se snažil najít spolehlivé konektory které by zajistily, že všechny karty budou pevně a spolehlivě propojeny i při jejich časté výměně. Lydia se skládala ze čtyř skříní vyšších než průměrný člověk, všechny plné karet tištěných obvodů což ve výsledku bylo mnoho tisíc kontaktů a drátových připojení které všechny musely perfektně sedět.Výsledkem Larsovy snahy v těchto oblastech bylo, že stroj fungoval perfektně bez chyby po celou svou dobu svého života. Někdy Lars překonával sám sebe v hledání extrémních řešení.
Per Bjørge byl klidný a zároveň velmi rozvážný a prozíravý návrhář obvodů. Tito dva navrhli většinu obvodových desek pro Lydii. Obvody fungovaly, byly dokumentovány, vyráběny a sestavovány vysokou rychlostí se zachováním pečlivosti a výsledek byl - ohromující úspěch.
Lydia nebyla programovatelná ale spíše konfigurovatelná. Její program spočíval v samotném propojení logických desek obvodů. To poskytovalo menší flexibilitu než programovatelný stroj, ale programovatelné stroje té doby - i ty nejrychlejší - by nebyly schopny provádět výpočty dostatečně rychle, aby dodaly výsledky v reálném čase. Stroj měl ale pracovat bez přestání a poskytovat výsledky přímo jako součást operačního systému. Úspěch Lydie spočival hlavně v designu; samotný návrh obvodů a ale důmyslnou konstrukcí samotnou. Výsledky byly také ceněné jak z výzkumného hlediska na poli počítačů, tak při potvrzování různých předpokladů o šíření zvuku a signálových teoriích čímž byl splněn i primární cíl. Nicméně, Lydia brzy čelila konkurenci z jiných zařízení v této oblasti, která se ukázala jako praktičtější pro skutečné použití během různých operací. Ale pochopení, jak vytvářet digitální obvody, které mohou být propojeny v celých tisících a být pořád spolehlivé (dnes tomuto uvažování říkáme antifragilita). To dalo celé skupně sebedůvěru, která je později motivovala k ještě větším a náročnějším úkolům. Když byla Lydia nainstalována na jaře roku 1962, byli připraveni na nové výzvy. Lundhův nápad vyvinout obecný programovatelný stroj byl tajně také „koupen“ Karlem Holbergem, který mu mezitím zařídil podporu nutnou pro to aby projekt B5500 jak byl nazván mohl vzniknout.
To byl začátek norské IT historie.
---
1. Oddělení ASDIC (Anti-Submarine Detection Investigation Committee) v Norsku, které se později přejmenovalo na Oddělení pro podvodní obranu, mělo na starosti vývoj a zdokonalování technologií pro detekci podvodních objektů. Oddělení se specializovalo na výzkum šíření zvuku pod vodou a na vývoj sonarových systémů které by byly schopné efektivně detekovat nepřátelské ponorky. Vývoj počítače "Lydia," byl součástí snahy o zlepšení schopností norských ozbrojených sil v této oblasti.
2. Yngvar Gundro Lundh
byl norský inženýr a technologický průkopník. Byl známý tím, že přivedl internet do Norska jako druhé země po USA a za vývoj jednoho z prvních výpočetních zařízení v Norsku. V roce 2021 byl uveden do Internetové síně slávy.
